Zápotocký, Antonín

(19. 12. 1884 Zákolany, + 13. 11. 1957 Praha) – český sociálnědemokratický a poté československý komunistický politik a prezident
Antonín Zápotocký byl synem průkopníka českého dělnického hnutí Ladislava Zápotockého. Vyučil se kameníkem a od počátku století do roku 1914 působil jako funkcionář sociální demokracie na Kladensku a redaktor jejího tisku. Za 1. světové války byl vojákem rakousko-uherské armády. Po vzniku Československa se stal jedním ze zakladatelů levice v sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se účastnil II. kongresu Komunistické internacionály. V prosinci 1920 patřil k hlavním organizátorům generální stávky na Kladensku a spoluúčastnil se pokusu o levicový puč. Za tuto činnost byl 9 měsíců vězněn.
Ve 20. letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení KSČ. V letech 1922-25 byl generálním tajemníkem komunistické strany. Ve vedení KSČ se udržel i po V. sjezdu v únoru 1929, když jeho zvolení prosadil – proti kritikům z řad Gottwaldových stoupenců – delegát Kominterny. Ve 30. letech byl představitelem komunistických Rudých odborů a organizátorem mostecké stávky (1932), která byla největším stávkovým bojem na evropském kontinentu v letech světové hospodářské krize. Ve druhé polovině 30. let usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě.
Když byla krátce po Mnichovu zastavena činnost KSČ, byl Zápotocký spolu s J. Dolanským představitelem legálního vedení strany až do jejího úředního rozpuštění 27. 12. 1938. Krátce po okupaci byl v dubnu 1939 zatčen při pokusu o ilegální přechod hranic do Polska a až do února 1940 vězněn na Pankráci. Po věznici v Drážďanech ho čekal pobyt v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg.
Po květnu 1945 byl předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění.
Od února 1948, na jehož přípravě i průběhu se podílel (mimo jiné proslulým sjezdem představitelů závodních rad), byl do června 1948 místopředsedou a poté do roku 1953 předsedou československé vlády. Po Gottwaldově úmrtí, od 21. března 1953 až do své smrti, zastával funkci prezidenta republiky.
Jako vedoucí funkcionář státostrany i z titulu státních funkcí nese – spolu s K. Gottwaldem, R. Slánským, A. Čepičkou, J. Dolanským, V. Širokým a dalšími – plnou odpovědnost za nastolení a provádění organizovaného násilí v Československu. Spolurozhodoval o zatčeních, internacích, podílel se na přípravě politických procesů a zavádění všech forem poúnorového teroru. Zápotockého odpovědnost nemohou smazat jeho “lidová” vystoupení a poměrná obliba mezi částí občanů státu, kteří oceňovali Zápotockého osobní skromnost a občasné “zabouření” proti drobným nepravostem každodenního života a rozmáhající se byrokracii. Je ovšem pravda, že se tím aspoň vnějškově odlišoval od většiny komunistických odlidštěných aparátníků a pohlavárů, ať už typu Slánského či Čepičky, anebo v pozdějších vydáních v podobě Hendrychů, Kouckých, Indrů a Biľaků. Na druhé straně jeho sliby – ať už se týkaly měnové reformy v roce 1953 anebo odvolání násilného provádění kolektivizace vesnice – zůstaly jen planými slovy. Zásah bezpečnosti a armády v roce 1953 v Plzni proti protestujícím dělníkům Škodovky ukázal, jak daleko je ochoten zajít “odborářský a dělnický” prezident.
V 50. letech vycházely Zápotockého autobiografické romány o počátcích a vývoji českého dělnického hnutí. Průkopník dělnického hnutí Ladislav Zápotocký, hlavní hrdina románu Vstanou noví bojovníci, by se asi s odporem díval na činnost svého syna a na teror, na jehož zavádění se podílel a byl za něj odpovědný. Proti tomu byla rakouská policie a justice, které Zápotockého otce pronásledovaly a soudily, nevinně humánními institucemi.
(nk)