Tiso, Josef

(* 13. 10. 1887 Bytča, + 18. 4. 1947 Bratislava) – slovenský římskokatolický kněz a politik
14. března byl na zasedání slovenského sněmu vyhlášen Slovenský stát. Po pravdě řečeno Hitler Slovákům mnoho výběru neposkytl – buď se odtrhnou od Čech a vytvoří stát pod jeho patronací, nebo je “předhodí” Maďarům. V pozdějším “diplomatickém” prohlášení Tisa se ovšem vyhlášení státu stalo podle směrnic národního socialismu, za vděčné příchylnosti k Velkoněmecké říši a k jejímu šlechetnému Vůdci Adolfu Hitlerovi.
Tiso absolvoval roku 1910 studium teologie ve Vídni. Byl kaplanem, polním kurátem, spirituálem semináře, profesorem morální a pastorální teologie a v letech 1920-23 biskupským tajemníkem v Nitře. Roku 1924 mu byla svěřena fara v Bánovcích nad Bebravou.
Jako mladý kněz psal do maďarského církevního tisku a rozhodně nepatřil – jako například o generaci starší A. Hlinka – k bojovníkům za práva slovenského národa proti maďarizačnímu útisku. Avšak už od poloviny 20. let byl funkcionářem Slovenské ľudové strany. V letech 1927-29, v době pokusů o získání Hlinkovy strany pro pozitivní politiku, mu byla v československé vládě svěřena funkce ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
V letech 1925-39 byl Tiso poslancem Národního shromáždění, předsedou poslaneckého klubu a místopředsedou ľudové strany. Roku 1933 organizoval protičeskoslovenské provokace při Pribinových oslavách. Po Mnichovu – od října 1938 do 9. března 1939 – byl předsedou autonomní slovenské vlády. 13. března byl pozván k Hitlerovi a přistoupil na dohodu o vyhlášení Slovenského státu jako vazala nacistického Německa s vnitřním klerofašistickým uspořádáním. Od března do října 1939 byl předsedou slovenské vlády, od října 1939 až do dubna 1945 prezidentem Slovenské republiky.
Na VIII. – posledním – sjezdu Hlinkovy Slovenské ľudové strany v říjnu 1939 se Tiso stal předsedou této jediné legální a zároveň vládnoucí strany “farské” republiky. Vůdcovské představy o úloze státostrany v totalitní společnosti vyjádřil už v okamžiku svého zvolení. Prohlásil, že Hlinkova strana musí být organizátorem celého veřejného společenského života a tuto funkci musí zastávat navždy… strana je národ a národ je strana. Národ prostřednictvím strany hovoří, strana místo národa přemýšlí. Co národu škodí, to strana zakazuje a pranýřuje.
Jako prezident i jako vůdce jediné vládnoucí strany na Slovensku měl Tiso odpovědnost za nastolení politického systému fašistického typu, za vyhlášení války Polsku a poté i SSSR, USA a Velké Británii, za smrt slovenských vojáků na frontách v Sovětském svazu i v Itálii. Nesl odpovědnost za “arizaci” židovského majetku i za přijetí tzv. židovského kodexu z 9. září 1941, který zahrnoval již dříve přijatá protižidovská opatření na Slovensku a kopíroval pověstné nacistické norimberské zákony. V březnu 1942 byl ze Slovenska vypraven první židovský transport do nacistických vyhlazovacích táborů, po němž ve dvou vlnách následovaly další. Tisův režim tak poslal na smrt 70 tisíc obyvatel Slovenska a za “zpracování” jednoho každého z nich ještě zaplatil Hitlerovu Německu po pěti stech markách. Rostoucí námitky prostých lidí, že protižidovská opatření jsou nekřesťanská, vyvracel Tiso slovy: Já říkám, bude to nejkřesťanštější, až to bude s nimi v úplném pořádku… národu nedám zahynout pro židovské společenství. Mně je národ víc než Židé, já si po křesťansky řeknu nejprv sebe a potom tebe.
Jedenáct svazků Aktů a dokumentů Svaté stolice k druhé světové válce, které Vatikán publikoval v letech 1965-81, obsahuje četné důkazy o marné snaze vatikánské diplomacie a nakonec i papeže Pia XII. utlumit Tisovo antisemitské řádění. Intervence papežského vyslance u bratislavské vlády a osobně u prezidenta Tisa zůstávaly zcela bez účinku. Ještě 8. listopadu 1944, v době, kdy si Tiso, Mach, Tuka a další krvavě vyřizovali účty s účastníky poraženého Slovenského národního povstání, odpovídal Tiso na výtky Svaté stolice dopisem Piu XII., v němž čteme následující výmluvné věty: Náš dluh spočívá ve vděčnosti a věrnosti Němcům, kteří nejen připustili a uznali přirozené právo našeho lidu na existenci, nezávislost a národní svobodu, ale podporovali je i proti Čechům a Židům, těmto nepřátelům našeho lidu. Jsme si jisti, že tento dluh je v katolických očích naší nejvyšší ozdobou.
3. dubna 1945 uprchl Tiso do Rakouska a poté do Bavorska. V červnu 1945 byl internován Američany, kteří jej v říjnu téhož roku vydali československým úřadům. Ve dnech 2. prosince 1946 až 15. dubna 1947 probíhal před Národním soudem v Bratislavě proces s Tisem, Machem a F. Ďurčanským (posledně jmenovaný byl ovšem souzen v nepřítomnosti). Jozef Tiso byl odsouzen k trestu smrti a jeho žádosti o milost prezident Beneš nevyhověl. Předtím o této záležitosti jednala československá vláda. Na její mimořádné schůzi 16. dubna 1947 byli pro udělení milosti pouze ministři Československé strany lidové a slovenské Demokratické strany. Slovenští demokraté vyslovovali obavy z politických důsledků Tisovy popravy a z jejího nepříznivého vlivu na česko-slovenské vztahy (a měli plnou pravdu). Lidovci zdůvodňovali svůj postoj vlastní ideologií. Většinou 17 hlasů proti 6 vláda žádost o udělení milosti Tisovi nedoporučila a toto rozhodnutí tlumočil osobně K. Gottwald prezidentu Benešovi. 18. dubna byl Jozef Tiso v Bratislavě popraven.
(nk)