Šidlík, Václav Alex.

generál

Narodil se v Úhonicích 23. listopadu roku 1884 v rodině hostinského. Dostal při křtu jméno Václav. Kde přibral druhé křestní jméno Alexandr, které uvádějí jeho životopisci, zrovna tak, jako kdy se u něho projevil výtvarný talent, se snad jednou dozvím od některého žijícího člena rozsáhlého spřízněného rodu Vančurů, Šidlíků, Pomajzlů a Slabochů z Úhonic. Pro naše vyprávění je důležité jen potud, že po dokončení studia na Umělecko-průmyslové škole v Praze v ateliéru profesora Celestýna Kloubka se s ním setkáváme při pracích na různých pomnících ve Varšavě a Moskvě, kde ho zastihla první světová válka. Vstoupil do České družiny, která se dala k dispozici ruské armádě. Jejími členy byli Češi – podnikatelé, učitelé, řemeslníci typických řemesel, v nichž Češi vynikali. Není tedy divu, že skupina vesměs mladých, odhodlaných lidí se po překonání nedůvěry v austrijáky stala jednou z elitních jednotek ruské armády. Starodružiníci, jak se jim později říkalo, byli pověřováni zvláště obtížnými úkoly, byli proslulí rozvědčíci. Pomohli také rozhodujícím způsobem při organizování československého vojska v Rusku – legendárních legií.
V roce 1917 narostlo české vojsko na Rusi už do rozměru brigády. V okolí Tarnopolu se připravovala ruská ofenzíva, v jejímž ohnisku bylo postavení střelecké brigády československých legií. Štáb a důstojnický sbor naší brigády se na nastávající bitvu připravoval zvláště pečlivě, nemohl svoje vojáky vystavit nebezpečí kruté odplaty při selhání ofenzívy, vždyť z pohledu rakouské armády to byla smečka velezrádců! Dejme slovo pozdějšímu generálovi a ještě pozdějšímu kapitánu československého chemického průmyslu Otakaru Husákovi1, který tehdy spolu s důstojníky Švecem, Syrovým, Šidlíkem, Čečkem tvořili mozek brigády.
Přišli jsme s nezapomenutelným Václavem Šidlíkem na zajímavou myšlenku – totiž vytvořit plastickou mapu terénu, na němž nás čekal boj. Zachytili jsme na ní všechny podrobnosti, které nám byly známy. Vyžádali jsme si výslechy zajatců. Mapa se velmi osvědčila. I ten největší primitiv se v ní okamžitě orientoval, a tak jsme brzy měli naprostý přehled kulometných postavení, zákopů, skladů střeliva, polních obvazišť, nepřátelských velitelských postavení, ba i latrín. Naši vojáci znali dokonale svoje úkoly, východiště útoků, možnost krytí, místa dílčích srazů. Když se o té mapě dověděli velitelé okolních ruských útvarů,měli jsme práce nad hlavu, každý podobnou zachycující jeho úsek chtěl mít.
Pečlivá příprava se vyplatila. Když 2. července 1917 konečně u vsi Zborov došlo k útoku na rakouská postavení, vojáci nešli do neznáma. Pět praporů střelecké brigády československých legií prolomilo rakouské linie a postoupilo o téměř šest kilometrů. Strhli spolu i okolní ruské jednotky, a tak bitva pomohla pohnout frontou o vzdálenost v poziční válce, kde se bojovalo o každý metr, nevídanou. Události, které následovaly v Rusku, nedovolily plně využít tohoto úspěchu. Ještě jeden vojenský trik vymysleli velitelé brigády: neútočili se svými jednotkami frontálně, jak bylo běžné. Právě dokonalá znalost situace umožnila útočit ve skupinkách odpovídajících síle a postavení nepřítele. Uvedlo to obránce do dokonalého zmatku, který vyvrcholil panickým útěkem, který se nepodařilo zastavit ani narychlo přivolaným německým jednotkám – utekly také. Autorem tohoto způsobu boje byl prý pozdější generál Syrový. Důkazem, jak se taková příprava vyplácí, byly nízké ztráty brigády na padlých i raněných, byl to sotva desátý díl ztrát nepřítele, zatímco vojenská teorie počítá s poměrem právě obráceným v neprospěch útočících vojsk.
V závěru roku 1917, kdy bylo jasné, že na legie čekají těžké starosti s dosavadním spojencem, odjíždí Václav Šidlík do Francie, aby tam pomohl formovat československé jednotky na západní frontě. I tady využívá svých zkušeností a jeho podíl na úspěchu legií u Terronu byl významný.
Kariéra Václava Šidlíka po válce stoupá od velitele pěšího pluku k pěší brigádě, velí horské brigádě už jako brigádní generál, v armádě nuceně končí jako velitel divize v Prešově, nekončí ale jeho boj se starým nepřítelem. Byl cenným členem odboje a v revoluci v květnu 1945 byl vojenským velitelem Unhoště. Postavil si totiž v Nouzově u Unhoště vilku. Vrátil se krátce do armády jako velitel 1. sboru. Unikl perzekuci důchodovým věkem i tím, že zemřel v Unhošti již 17. května 1952.
Umělec a voják. Frontový voják ze zákopů, ne snad člen armádního souboru nebo propagačního ateliéru, jak jsme je znali před padesáti lety. Přesto po Václavu Šidlíkovi – sochaři zůstalo významné dílo – socha maršála Foche pro Čáslav, pomník spolubojovníka plukovního Švece i jeho medaile, plastická výzdoba památníku v Hranicích. K tomu obdivuhodné využití sochařského řemesla pro velitelské účely, jak jej shora popsal generál O. Husák. Svědčí to o tom, že vojenská kariéra nemusí znamenat nutně okoralost citů, že někdy múzy promlouvají i mezi zbraněmi.
A tak mne napadá: Jak jinak by mohla vypadat vojna, kdyby se našli mladí dědicové Šidlíků, Husáků a Syrových, těch z jejich legionářských let – plných nápadů, cítících s mužstvem. Co všechno by se mladý voják netoužící po modré knížce mohl za své služby dovědět, naučit, poznat. Co naopak by mohl ze svého civilního života armádě přinést! Nemuselo by se uvažovat o profesionální armádě, nebyl by problém s kvalitním velitelským sborem místo lidí, kteří si léčí svoje mindráky před mužstvem buzerací. Nebyl by problém se švejkovinou, protože tou se dnes jako za Haška brání bezmocný mocným, byť to byli jen desátníci. Asi by to bylo neuskutečnitelné, vždyť i ti Syroví, Čečkové (a Svobodové) ve stáří ztratili vše, co v nich bylo cenné, Václav Šidlík, voják – umělec, je čestnou výjimkou.
Jiří Pergl