Šrobár, Vavro

(* 9. 8. 1867 Lísková, + 6. 12. 1950 Olomouc) – slovenský lékař a československý politik
O Šrobárově činnosti před rokem 1918 pojednává 1. díl. Po 28. říjnu 1918 se stal V. Šrobár ministrem s plnou mocí pro správu Slovenska a zároveň ministrem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Na Slovensku do počátku února 1919 zlomila nová moc odpor uherských úřadů a armády. Se vpády maďarských bolševiků a s epizodní prešovskou Slovenskou republikou rad (vedenou českým komunistou Antonínem Janouškem) se v polovině roku 1919 vypořádalo Československo až za účinné pomoci Dohody. Šrobár si však za své vlády na Slovensku počínal jako diktátor a byl ostře kritizován nejen stoupenci A. Hlinky, ale také sociálními demokraty. A to jak Slovákem I. Dérerem, tak Čechem J. Stivínem, který na Šrobára v poslanecké sněmovně křičel, že je krvavý pes. V květnu 1920 byl Šrobár na Slovensku vystřídán Dérerem, jehož metody vlády byly podstatně demokratičtější.
V letech 1921-22 byl Šrobárovi svěřen resort školství. Kromě toho byl v letech 1918-25 poslancem Národního shromáždění a po roce 1925 po deset let senátorem za agrární stranu. Zároveň byl profesorem sociálního lékařství na Lékařské fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě.
Po celou dobu první republiky zůstal stoupencem Masaryka, přesvědčeným “čechoslovakistou” a nesmiřitelným kritikem A. Hlinky a jeho strany. Za Slovenské republiky organizoval hnutí protifašistického odporu orientované na londýnskou československou vládu, a především na prezidenta Beneše. Za Slovenského národního povstání byl spolu s komunistou K. Šmidkem předsedou Slovenské národní rady.
Po roce 1946 zastával různé vládní funkce. Nejprve patřil k vedoucím představitelům Demokratické strany. Před volbami v roce 1946 si však založil vlastní ministranu s názvem Strana slobody, která u voličů zcela propadla. V únoru 1948 přijal nabídku K. Gottwalda a v jeho vládě “obrozené Národní fronty” (kam byla zařazena i jeho marginální stranička) získal post ministra unifikací. Někteří tvrdí, že to více než osmdesátiletý Šrobár učinil jen proto, aby zachránil své nejbližší před komunistickým terorem, jiní soudí, že nedokázal z politiky odejít.
(nk)