Vojan, Eduard

v roli Marca Antonia (Shakespeare: Julius Caesar)
v Albu repr. s. 604
1853 – 1920, český herec, začínal jako člen mnoha hereckých společností; v roce 1888 mu bylo nabídnuto angažmá v ND, kde byl členem do 1920. Stal se vůdčí hereckou osobností. Jeho intelektuální nadhled a mimořádná schopnost proniknout do psychologie postavy ho přivedly k objevné interpretaci velkých dramatických postav, zejména hrdinů her Shakespearových (Hamlet, Othello, Macbeth, Richard III.), Ibsenových (Stavitel Solness, John Gabriel Borkman) i Čechovových (Veršinin ve Třech sestrách, Astrov ve Višňovém sadu). Stal se též předním interpretem postav současných českých autorů – vystoupil např. jako Honza (Kvapil:Princezna Pampeliška), Francek (bří Mrštíkové: Maryša). Patřil k nejvýznamnějším osobnostem českého divadla 19. a 20. stol.

Popisek z výstavy „Tváře českého divadla z Ateliéru Langhans“
Nejvýznamnější osobnost českého divadla.
Po ochotnických začátcích a účinkování ve staropražských šantánech strávil patnáct let u kočovných společností. Ve Společnosti F.Pokorného se vypracoval na hrdinného milovníka. Když Pavel Švanda st. v roce 1884 převzal divadlo v Plzni, stal se členem Švandovy společnosti; s ní se uvedl v Aréně na Smíchově a v Brně.
V roce 1888 byl přijat do Národního divadla. Zde se jen obtížně prosazovala jeho výrazná individualita a střídmé moderní herectví, tvořící pandán české umělecké (literární a výtvarné) moderny 90.let.
Jen díky záskoku získal roli Mortimera v Schillerově Marii Stuartovně (1891), na osobní přání autorů, bří. Mrštíků byl prvním Franckem v jejich Maryše (1894), opět díky záskoku mohl ztvárnit Marka Antonia v Shakespearově Juliu Caesarovi (1895), v němž ho kritika poprvé označila za budoucího velkého shakespearovského herce.
Od 1900 se stal (spolu s H.Kvapilovou) hlavní oporou divadelního programu režiséra Jaroslava Kvapila; byl protagonistou jeho shakespearovského cyklu (1916) i cyklu her českých dramatiků (1917/1918).
Vedle výtečných kreací v Shakespearových tragédiích: Macbeth (1902, 1916), Shylock v Kupci benátském (1909), Richard III.(1911), Othello, Tybalt v Romeovi a Julii, Král Lear (1914), a zejm. Hamlet (hrál ho v ND ve 4 inscenacích od roku 1905 až do své smrti 1920), ztělesnil Mefista v Goethově Faustovi (1906, 1910), Schillerova Valdštejna (1909), Rostandova Cyrana z Bergeracu, Tylova Jana Husa, Mahenova Janošíka, hrdiny Jiráskovy: Jana Žižku, Gera, postavy v dramatech Čechovových: doktora Astrova ve Strýčku Váňovi (1901), plukovníka Veršinina ve Třech sestrách (1907) a Ibsenových: Stavitele Solnesse (1912), Johna Gabriela Borkmana (1913).
V mistrných psychologických portrétech postihl hlubinný niterný svět postav a obrazy konkrétních lidí povýšil k všelidské platnosti. Vytvářené postavy, zahrnující široké spektrum typů, nesly zřetelnou pečeť Vojanova osobnostního tématu a jeho individuality: hrdý vzdor vůči světu a vědomí tragičnosti lidského údělu; byly výrazem bolestné i kruté osamělosti jedince.
Byl tragédem par excellence, tvůrcem silných, bytostně mužných postav a výtečným interpretem nejrůznějších podob zla.
Jeho výjimečným uměním dospělo české herectví na úroveň, které nikdy předtím ani potom už nedosáhlo.