02/02

Mikšíček, Antonín


v Albu repr. s. 714
Ing., 1861-1947
cukrovarnický národohospodář, organizátor
místopředseda, Ústřední spolek čsl. průmyslu cukrovarnického, Praha
člen správní rady, Asekurační spolek průmyslu cukrovarnického, Praha
člen kuratoria, Výzkumný ústav cukrovarnický, Praha
místopředseda představenstva, Společnost pro pěstění řepového semene, Praha
zakladatel, generální ředitel, člen správní rady Ústecká rafinerie cukru, Praha
rozhodčí soudce, Společenstvo čsl. cukrovarů, Praha
člen představenstva, Společenstvo čsl. cukrovarů, Praha
ad.
zpracoval Ing. Froněk
Ústecká rafinerie cukru
Ústecká rafinerie cukru byla po Thurn-Taxisech fakticky teprve druhým vlastníkem dobrovického cukrovaru. Všechno začalo v samém závěru devatenáctého století, kdy rafinerii cukru v Ústí nad Labem od majitele Fiebra koupily a zakcionovaly dvě banky (Hospodářská úvěrní banka pro Čechy v Praze a Komerční a diskontní banka Hamburg). Touto vlastnickou změnou došlo v následujících letech k vybudování kapitálově silné a svými výrobky známé exportní firmy.

V nových politickoekonomických poměrech po vzniku československého státu se začal kolem ústecké rafinerie tvořit koncern jednak za pomoci Hospodářské banky a jednak České průmyslové banky (založena v roce 1898; kapitál v roce 1912 40 mil. K). Obě banky účelovou fúzí v roce 1921 vytvořily Českou průmyslovou a hospodářskou banku. Její finanční jištění již v řádech stamilionů korun bylo předpokladem tvorby koncernu a úspěšného vývoje v budoucnosti. Celý bankovní koncern (právní povahou akciová společnost) vznikal osm let, kolem roku 1923 však jeho rozrůstání bylo největší. Společnost zakoupila převážně velkostatkářské cukrovary – Aehrentálský cukrovar Doksany, Schwarzenbergský cukrovar Postoloprty, Lobkowiczský cukrovar Židovice, dále Akciový cukrovar Štětí, Cukrovar v Dolním Bousově Maštálka a spol. a Thurn-Taxisovy cukrovary v Dobrovici a Vlkavě. Celkem osm surováren zajišťovalo dostatek suroviny pro dvě vlastní rafinerie.

Koncern ústecké rafinerie se v poměrně krátké době stal jedním z největších společností v republice, o čemž svědčí fakt, že ve druhé polovině dvacátých let ovládaly cukrovarnický kartel bankovní koncerny přibližně ze tří čtvrtin a z této části připadalo z českého tuzemského kontingentu rafinády na Ústeckou rafinerii cukru asi 7 %.

Konstruktérem celého koncernu byl jeho první generální ředitel (rovněž běžně užíván termín centrální) ing. Antonín Mikšíček. Rodák z jihočeských Mirotic a spolužák Mikoláše Alše vystudoval českou techniku v Praze. Od roku 1884 absolvoval v několika cukrovarech (Kouřim, Háj, Tovačov, Louny I. a II., Oroska, cukrovary ve Švédsku a Čakovice) klasické zkušenostní kolečko od chemika až po ředitele. Houževnatý intelekt, rtuťovitá povaha, pracovitost – to všechno byly vlastnosti, které ho nakonec vynesly mezi kapitány českého cukerního průmyslu. Samotný ústecký koncern tvořil ing. Mikšíček již jako zkušený a uznávaný cukrovarník, spolutvůrce a organizátor cukerního průmyslu po převratu v otázkách řepařských, dopravních, pracovních či finančních. Zastával důležitá místa v Ústředním spolku, Společenstvu československých cukrovarů, Společném výboru československých surováren a rafinerií, byl členem Československého výboru pro provádění Mezinárodní dohody cukerní, členem správní rady Asekuračního spolku, předsedou Pojizerské agencie atd. Ředitelem společnosti byl od roku 1923 až do 30. září 1935. I když 1. října odešel do zaslouženého důchodu, zůstal ve správní radě společnosti a byl nadále platným rádcem a pomocníkem. Na jeho místo nastoupil dosavadní administrativní šéf společnosti Rudolf Konrád (před ním prokurista Robert Linke). Administrativním ředitelem po Konrádovi se stal prokurista Rudolf Ramisch. Technickým ředitelem společnosti byl Mikšíček junior, po jeho odchodu a menší časové pauze zastával od roku 1936 funkci tajemníka technického odboru ing. dr. Rudolf Kargl, další vynikající osobnost ve vedení společnosti. Dr. Kargl začal cukrovarnickou dráhu v roce 1929 v Úžicích jako chemik a asistent, od roku 1932 strávil čtyřleté období jako technický úředník cukrovarů v Keredži, Kahrizaku a Veraminu v Íránu a byl poradcem a expertem ministerstva průmyslu v Teheránu. Pak působil ve vedení Ústecké rafinerie cukru, resp. Spojených cukrovarů. Po válce přešel do ústředního ředitelství československých cukrovarů. Od roku 1952 působil ve VÚC, potom na ředitelství tehdejšího Sdružení cukrovarů.

Společnost sídlila v Praze, avšak adresa se měnila poměrně často – z Celetné 33 přes Prahu 1, čp. 585 na Příkopy 35 až do Vodičkovy 34, resp. Panské č. 2. Pro úplnost je třeba dodat, že za okupace byla firma společnosti uváděna i německy: “Aussiger Zuckerraffinerie A.G., Prag II.” Okupace Československa zasáhla geograficky nejdříve jeho příhraniční oblasti. V praxi to však představovalo území zasahující hluboko do vnitrozemí státu. Toto okleštění citelně zasáhlo i Ústeckou rafinerii cukru, protože v zabraném území se nacházely její cukrovary Ústí nad Labem, Postoloprty a Štětí (surovárna Židovice byla z důvodu koncentrace a krize zastavena již v roce 1931 a Dolní Bousov o rok později). Obsazení tzv. Sudet bylo příčinou vynuceného prodeje prakticky poloviny majetku společnosti a ve svém důsledku i výroby a trhů.

Pro porovnání výrobní výkonnosti se současností lze uvést devátou výroční zprávu společnosti za rok 1927/28. Ústecká rafinerie cukru zpracovala ve svých sedmi surovárnách 257918,2 tun řepy, vyrobila 45340,4 tun surového cukru a v ústecké a dobrovické rafinerii vyrobila 68991 tun rafinády. Pokračovaly rekonstrukční práce zejména v Postoloprtech a také v Dobrovici, Štětí a Židovicích. Díky opatrné obchodní politice došlo k šestiprocentnímu zúročení akcií společnosti, takže dividenda činila 24 Kč na jednu akcii.

K07-LUT020-09   A3809
K07-LUT020-10   A3810