Štefánik, Milan Rastislav

dle této F kresba Švabinského v Lit. atlase II., s. 327
(* 21. 7. 1880 Košiariská, + 4. 5. 1919 Ivanka pri Bratislave) – slovenský vědec, politik, spoluzakladatel novodobého čs. státu
“Búrlivý je moj život a bude plný zápasu …”, citace ze Štefánikova dopisu snad nejlépe charakterizuje životní osudy tohoto významného slovenského vědce, politika a vojáka.

Pocházel z rodiny evangelického faráře a toto zázemí silně zapůsobilo na utváření jeho osobnosti, zvláště pak ve vztahu k rodnému Slovensku. Po ukončení studií (Bratislava, Šoproň, Sarvaš) odchází jako osmnáctiletý mladík do Prahy. Zde se na přání otce zapisuje ke studiu stavebního inženýrství, které však nedokončil. Přechází na filosofickou fakultu Karlovy university, kde navštěvoval přednášky z astronomie a matematiky. Společenský ruch, čilý spolkový a kulturní život v Praze Štefánikovi učarovaly. Jeho osobní kouzlo, mimořádné schopnosti a inteligence mu otevřely cestu do uměleckých a společenských kruhů. I tady pro něj zůstala otázka Slovenska ve středu zájmů. Zapojuje se mezi hlasisty (Hlas – slovenská revue z přelomu 19. a 20. století, kritická vůči slovenské pasívní politice), stal se též členem spolku Detvan. Působil i na poli žurnalistiky, kde byla jeho snaha vedena jedinou myšlenkou – seznámit českou veřejnost se situací a postavením slovenského národa v zemích Koruny svatoštěpánské. Rozhodující pro další Štefánikův vývoj a politickou profilaci byl vliv universitního profesora T. G. Masaryka. V této době leží kořeny jeho chápání Čechů a Slováků jako “dvojjediného národa československého”. Roku 1904 získal doktorát filosofie a touha po dalším vědeckém vzdělání v oboru astronomie ho zavedla do Paříže, tehdejší Mekky věd a umění. Záhy se mu podařilo získat přístup do hvězdárny Meudon a možnost spolupracovat s významným astronomem prof. Janssenem. Vědecké činnosti Štefánik zasvětil deset let. Během této doby podnikl řadu expedic a pozorování (mimo jiné provedl 6 výstupů na Mont Blanc, 1907 – expedice do Turkestánu, 1910 – Tahiti, kde měl za úkol pozorování Halleyovy komety). Celkem napsal 12 odborných prací značného významu (za zpracování výsledků výpravy roku 1911 získal Wildeho cenu Akademie). Poslední expedici uskutečnil již jako francouzský občan v roce 1913 do Ecuadoru a na Tahiti. Za toto působení a služby pro Francii mu byl udělen kříž rytíře Čestné legie. Ecuadorská výprava však zhoršila stav Štefánikovy žaludeční choroby natolik, že byl nucen podrobit se operaci. Zákrok nebyl úspěšný (ani další operace roku 1915 nepomohla), a tak byl do konce svého života sužován častými bolestmi.

Do cesty jeho vědecké dráhy ale vstoupila jiná okolnost – počátek 1. světové války. Jako francouzský občan byl povolán do armády, prošel na vlastní žádost pilotní školou a zanedlouho vstoupil do bojů s eskadrou MF-54 v oblasti Arrasu. Vědecké znalosti a zkušenosti získané při astronomických pozorováních mu umožnily provádět kvalitní předpověď počasí, což mělo pro letectvo mimořádný význam. Byl proto pověřen vytvořením armádní meteorologické služby. Později bojoval v Srbsku, odkud byl těžce nemocný převezen do Říma. Jakmile se jeho zdravotní stav zlepšil, odjel do Paříže, kde se 13. 12. 1915 setkal s E. Benešem, který ho seznámil se snahami vytvořit samostatný československý stát. Tímto střetnutím vstoupil Štefánik do profesionální politiky a mohl konečně začít realizovat své sny o Slovensku.

Během desetiletého působení ve Francii získalo Štefánikovo jméno úctu a důvěru jak ve vědeckých a společenských kruzích, tak i v politice. Nyní nadešel čas využít jej jako politického kapitálu. Začal s osvětlováním československé otázky ve společnosti. Zprostředkoval setkání T. G. Masaryka s ministerským předsedou Francie Briandem. Podílel se na vzniku Československé národní rady v únoru 1916, v níž pak zastupoval zájmy Slovenska. Další svoji činnost zaměřil na vytvoření samostatného čs. vojska. Vedl řadu jednání, aby zvrátil negativní postoj dohodových mocností, které usilovaly o zachování rakousko-uherské monarchie. Společně s Benešem dostali příslib od francouzské vlády v otázce výzbroje našich jednotek. Podmínkou bylo získat dostatečné množství dobrovolníků, a tak Štefánik získával vojáky ze zajateckých táborů v Rumunsku, odjel organizovat nábor do USA. Hned první akce v Americe byla velmi úspěšná (3 000 dobrovolníků a značné finanční prostředky). Po návratu do Paříže se účastnil na tvorbě Dekretu o zřízení československé armády ve Francii, který byl vyhlášen 16. 12. 1917. Postupně byly zřízeny čs. jednotky v Rusku (únor 1918), Itálii (duben 1918). V červnu mu byla jako zástupci velitele čs. armády propůjčena hodnost generála, v říjnu po jednáních v Ženevě byl v předběžně ustavené vládě jmenován ministrem národní obrany. Přelom let 1918-19 byl ve znamení řešení problémů spojených s intervencí čs. legií v Rusku. Na základě Štefánikova návrhu bylo rozhodnuto o přesunu legií do týlu a odchodu do vlasti. Také Štefánik se vydává na cestu do svobodného a samostatného Československa. Byla to však cesta poslední. Dne 4. května 1919 se těsně před přistáním jeho letadlo zřítilo nedaleko Bratislavy. Havárii, kolem níž jsou dodnes vyslovovány neurčité dohady a nejasnosti, nikdo nepřežil. Údajně došlo k selhání motoru.

Tragicky byl přetržen životní běh tohoto slovenského politika, stoupence čechoslovakismu. Přes Štefánikovy silně konzervativní politické názory, zvláště týkající se monarchistických principů pro nový stát, zůstal praktickým politikem – diplomatem. Přijal formu republikánského zřízení. Jeho velké zásluhy o vznik společného státu Čechů a Slováků jej právem řadí mezi nejvýznamnější osobnosti československých dějin.
(ss)
Zuberec V.: Milan Rastislav Štefánik, Praha 1990; Štvrtecký Š.: Náš Milan Rastislav Štefánik, Bratislava 1991