Škarda, František

Narozen 1867 – zemřel 1942. Katolický kněz, monsignore, vyšehradský kanovník.

Farní věstník „ZPRÁVY farnosti Nejsvětějšího Srdce Páně na Královských Vinohradech“ – 28.10.1945:

Na paměť vsdp. Kanovníka Františka Škardy, prvofaráře u Nejsv. Srdce Páně

Dne 7. října t. r. byly tomu tři roky, co opustil milovanou farnost její prvofarář, čestný kanovník koleg. kapituly vyšehradské, vsdp. František Škarda, který svým dílem tak hluboce se zapsal do dějin farní osady u Nejsv. Srdce Páně. Čtenáři „Farního věstníku“ farní osady u sv. Aloise a později u Nejsv. Srdce Páně měli příležitost častěji se seznámiti v různých článcích s životními událostmi a činností vsdp. Kanovníka Škardy, který by se byl letos 1. září dožil 50 let svého působení na Král. Vinohradech. Ale jest jistě krásným projevem vděčnosti, když nynější vydavatelé „Zpráv farnosti Nejsv. Srdce Páně“ zařadili tento článek do obnoveného farního věstníku, do kterého zesnulý pan kanovník tolik zajímavých a aktuelních článků napsal. Rodištěm vsdp. kanovníka Škardy jest idylické městečko Bílovice, nedaleko Plzně. Tam spatřil světlo tohoto světa dne 5. dubna 1867. Oblíbenou písničkou jeho byla „Vesničko má pod Šumavou, s poesií tak dumavou“, která jej mocně dojímala, neboť vyvolávala mu vzpomínky na bezstarostné dětství, prožité v domově zbožných jeho rodičů. Zvláště rád vzpomínal na svoji hluboce zbožnou maminku, která skoro denně spěchávala na mši svatou a byla pro svoji životní moudrost všeobecně vážena. Ke stavu kněžskému měla velikou úctu, kterou vštěpovala i do srdce svých dítek. V té době působili v Blovicích vynikající duchovní, např. pozdější zakladatel kongregace kněží Nejsv. Svátosti Oltářní, Klement Petr, zemřelý v pověsti svatého. Tomuto vzácnému knězi malý František Škardů při mši svaté přisluhoval a jak později vypravovával, právě tento zbožný kněz měl na něho tak blahodárný vliv, že se rozhodl státi se knězem. Středoškolská studia konal na reálném gymnasiu v Plzni, kde 8. července 1887 složil maturitu s vyznamenáním. Pan kanovník Škarda rád vzpomínal na svoje studentská léta, kdy si kondicemi zjednával prostředky, aby mohl studovati, když rodiče jej nemohli na studiích podporovati, jak by si byli přáli. Po maturitě tedy se rozhodl pro theologii. Do pražského semináře přijat nebyl, jelikož tehdy bylo v Praze dosti bohoslovců a proto se odebral do své rodné diecése a vstoupil do semináře v Českých Budějovicích, kde byl po skončení studií dne 19. července 1891 vysvěcen na kněze, tehdejším biskupem budějovickým doktorem Martinem Říhou. Velice toho litoval, že jeho zbožná maminka se nedočkala jeho vysvěcení na kněze. Za kaplana byl poslán do Volyně a pak do Předslavi a po dvouletém působení přichází jako katecheta do Košíř. Tehdy byly Košíře ještě skoro venkovem, předměstím Prahy, a pan katecheta musil zdolávati všechny obtíže, které se jeho horlivému působení stavěly v cestu. Každé neděle pořádal dětské besídky pro ušlechtilou zábavu a náboženské poučování školní mládeže. Jeho horlivá i mimoškolní činnost upoutala pozornost tehdejšího arcibiskupa pražského J. Em. Ndp. Kardinála Schönborna, který dne 1. září 1895 jej povolal za třetího kaplana na faru u sv. Ludmily na Král. Vinohradech, kde byl farářem známý spisovatel Msgre Ferdinand Lehner, rodák z Rokycan. Vinohrady, mladé, kvapem rostoucí velkoměsto, měly tehdy jedinou farnost. Duchovní správa v tomto předměstí Prahy byla velmi namáhavá nejen pro četné práce v kostele, ale i na farním úřadě, kde například každého čtvrtého dne v měsíci se podepisovaly kvitance různým penzistům, jichž tehdy bylo na Král. Vinohradech přes 3000. Pohřby se obyčejně konávaly z domů a průvod šel až na hřbitov. Vzdor této namáhavé práci v duchovní správě se přihlásil pan kaplan Škarda do sboru otců chudých, přinášeje strádajícím účinnou pomoc ve všech oborech lidské bídy. Když současně s farou sv. Ludmily se obsazovala nově zřízená fara u sv. Aloise, otevřená dne 1. ledna 1914, byl na ni presentován městským zastupitelstvem vinohradským pan kaplan Škarda. Místo prvofarářské u sv. Aloise, které nastoupil dne 1. června 1914, mu uložilo veliké povinnosti. Bylo to nejen vybudování duchovní správy, ale i nového chrámu Páně. Poněvadž se jednalo o dílo Boží, duch temnoty kladl mu do cesty veliké překážky. Ročníky „Farního věstníku“ z té doby zaznamenaly všechny ty těžké boje, zvláště o pozemek, věnovaný a později upíraný městem Král. Vinohradů na stavbu chrámu Páně. S pomocí Boží všechny ty překážky, díky houževnaté vytrvalosti a energii vsdp. prvofaráře, byly zdolány a vítězně ukončeny. Tak se doškal vsdp. kanovník Škarda radostného dne položení základního kamene k novému chrámu Páně dne 28. října 1928, ke kteréžto slavnosti sám Svatý Otec poslal své požehnání, a po dalších svízelích i posvěcení nového kostela dne 8. května 1932 J. Em. Ndp. Karlem kardinálem Kašparem, arcibiskupem pražským. A zase další práce s vyzdobením nového kostela. Co tu bylo starostí a námah a vše bylo korunováno nejkrásnějším Božím požehnáním. Od roku 1936 vsdp. kanovník postonával, v některých obdobích velmi vážně, ale vždy se zotavil, až konečně i jeho síly byly vyčerpány prací i chorobou. Tak zbožně umírá, posilněn svátostmi, dne 7. října 1942. Pohřeb, který vykonal ndp. apoštolský protonotář Msgre Ant. Wünsch, děkan kolegiátní kapituly vyšehradské, za veliké účasti duchovenstva a vinohradského občanstva, byl slavný a tklivý. S kazatelny se rozloučil se zesnulým dlouholetý jeho kaplan a spolupracovník, kanovník Alexandr. Titl. S panem kanovníkem Škardou odešla na věčnost rázovitá postava kněze, který i za cenu neporozumění se bil za práva Církve. Vybojoval pozemek pro chrám Páně, vybojoval plnění patronátních povinností. Osadu sobě svěřenou chtěl míti vzornou,k proto žádal přísně od svých podřízených plnění povinností jim uložených. Pro pastorační potřeby měl vzácné pochopení, proto s radostí vítal horlivou činnost náboženských spolků. Tak roku 1915, při založení Konference sv. Vincence, přijal její protektorát, zasadil se ještě za války o obnovení činnosti spolku pro zbudování farního kostela, jehož byl obětavým předsedou, uvítal zavedení pobožností adoračních, bratrstvo trpícího Srdce Páně, bratrstvo růžencové, jednotu ustavičného uctívání Nejsv. Svátosti, spolek Bílého Kříže, dětskou besídku, Orla a zvláště „Farní Věstník“. Všechnu tuto činnost, jíž se náboženský život na farní osadě probouzel a prohluboval, sledoval s živým zájmem a mravní i hmotnou svojí podporou. Dokladem jeho horlivosti o spásu duší mu svěřených jest, že rád kázával o zrušených svátcích, zvláště mariánských, po mši svaté, kterou sloužíval všedního dne o půl deváté u mariánského oltáře. Bylť velikým ctitelem Rodičky Boží, rád putoval na Svatou Horu, do Hájku a do Staré Boleslavi. Často jej bylo viděti, jak se v kostele modlí růženec. Známa byla jeho dochvilnost při bohoslužbách, nad jejímž dodržováním přísně bděl. V hájení práv Církve sv. byl neústupným, ale pod skořápkou, která se někdy zdála drsnou, skrývalo se srdce dobré, jak to ukázala jeho poslední vůle, v níž pamatoval na církevní a charitativní účely. Jeho záslužná činnost byla oceněna nejdůstojnějšími arcipastýři a panu kanovníkovi se dostalo četných vyznamenání, bylť jmenován arcibiskupským notářem, čestným konsistorním radou, osobním děkanem a posléze čestným kanovníkem královské kolegiátní kapituly na Vyšehradě, kteréžto vysoké vyznamenání obzvláště jej těšilo. Jeho Em. ndp. kardinál Kašpar, který studoval na témž gymnasiu v Plzni o dvě léta později, velice si vážil jeho činnosti a vzdal mu chválu jistě zaslouženou jako budovateli kostela Nejsv. Srdce Páně. Doufáme, že i Božský Spasitel, pro jehož čest a slávu tak obětavě pracoval, štědře odměnil svého věrného služebníka.